Čt 11. 12., 18.00, Galerie – Gong / Cyklus Odložená paleta
Liudas Mockūnas – Lars Andreas Haug – Peter Bruun (Litva, Norsko, Dánsko)
Koncert významného evropského tria na pomezí jazzu, soudobé vážné hudby a volné improvizace.
Skandinávská freejazzová jízda na nízkých frekvencích. 
 
Liudas Mockūnas (Litva) – bassaxofon, baryton saxofon, basklarinet 
Lars Andreas Haug (Norsko) – tuba
Peter Bruun (Dánsko) – bicí
 
Litevský saxofonista Liudas Mockunas je hudebník, který dokonale ovládá své nástroje a dokáže svou hru naplnit nebývalou invencí a expresivitou. Hudební základ tria vytváří souhra dvou nepříliš frekventovaných dechových nástrojů - Mockunasova bassaxofonu a Haugovy tuby podporované originální Bruunovou rytmikou. Oba hráči na nízkofrekvenční dechové nástroje používají vedle klasického způsobu hry osobitou techniku, v níž uplatňují cyklické dýchání, perkusivní techniky, alikvótní tóny a multifonii.

 

 

 

 

Festival Pohyb-Zvuk-Prostor vznikl v roce 2000 a byl inspirován podmanivou atmosférou bývalého kostela svatého Václava v Opavě. Jeho rozdrásané zdi a duchovní atmosféra  krásně souzněla se soudobou experimentální tvorbou. V bývalém kostele se uskutečňovaly jeho první ročníky. Když nedobrý technický stav interiéru nedovoloval pořádat žádné další aktivity, probíhal festival v sále minoritského kláštera v Opavě a nejčastěji v Domě umění v Opavě, kde měl pořadatel festivalu Bludný kámen deset let své zázemí. Několik posledních roků probíhá festival v Domě umění Galerie výtvarného umění v Ostravě a v prostoru Gottfrei v Opavě. Festival se od svých počátků soustřeďuje na hranici mezi jednotlivými uměleckými žánry, zabývá se prostorem "za" a "mezi" a na spojení několika médií v jeden nový celek. Návštěvníci mohli vždy slyšet zvuky, které jsou na pomezí hudby, hluku, instalace a vizuálního umění, zakusit hudbu na hranicích experimentu, alternativy, rocku a soudobé vážné hudby, vidět performanci, experimentální tanec-pohyb, slyšet hlas, zažít svébytné prostory a architekturu.

Letošní ročník festivalu, který proběhne v industriálním prostoru Gongu v Ostravě – Vítkovicích, je věnován odkazu spisovatele, výtvarníka a vizionáře Williama S. Burroughse, od jehož narození letos uplynulo sto let. Burroughs je inspirativní postavou v mnoha ohledech: coby průzkumník společenských i literárních tabu předvádí v románech typu Teplouš a Feťák nesmlouvavý obraz života „na dně společnosti“ prostý pozdějšího beatnického sentimentu. V legendárním Nahém obědě napsaném v Maroku, kam se Burroughs uchýlil poté, co při hře na Viléma Tella nešťastnou náhodou usmrtil svou manželku, se dystopické vize a drogové halucinace spřádají v achronologický kaleidoskop náhodných střihů, nedořečených a přerušených příběhů, paranoie a nočních můr. Burroughs své dílo psal v období nejtěžší drogové závislosti a o řazení jednotlivých úseků knihy se postarali přátelé beatnici a náhoda zaviněná chybou v tiskárně. Snad odsud pochází Burroughsův pozdější posedlý zájem o střihy a rozvíjení tzv. cut-up techniky (prostřednictvím textů i magnetofonových nahrávek) – v překvapivých setkáních zdánlivě nesouvisejících textů spatřovala jeho analytická mysl a nepolevující zvídavost „okno do vnitřního vesmíru“, stejně tak jako je spatřovala v drogách a šamanských praktikách.

Burroughs byl jedním z nejinspirativnějších umělců dvacátého století, nesmazatelně zasáhl do oblasti literatury („Jediný současný americký spisovatel, kterého lze označit za génia,“ prohlásil o něm Norman Mailer), hudby a výtvarného umění. Za svého „kmotra“ jej považují industrialisté a noiseři, objevil se ale i na albech Laurie Andersonové a Toma Waitse. Obrazy, které tento milovník zbraní a koček tvořil střílením do plechovek s barvou, zase byly platným příspěvkem do pokladnice akční malby.

Na letošním P-Z-P se z kreativní inspirace jeho dílem vyznají přední tuzemští i zahraniční představitelé experimentální hudby, videa a divadla.

People Like Us: Consequences (One Thing Leads to Another)

Britská umělkyně Vicki Bennettová, která od roku 1991 tvoří v oblasti audiovizuální koláže a je považována za jednu z průkopnic stále expandující oblasti samplingu, manipulace materiálu jiných autorů a střihu nalezených filmových a zvukových záznamů. Pod hlavičkou People Like Us se Vicki oddává především manipulaci a přepracovávání materiálu z oblasti experimentální i populární hudební, filmové a rozhlasové tvorby. People Like Us je přesvědčena, že archivní materiály mají být volně přístupné k uměleckému zpracování. V roce 2006 byla Vicki první umělkyní, jíž byl poskytnut neomezený přístup do celého archívu BBC. Díla PLU byla vystavena mimo jiné v Tate Modern a Barbican Centru a Centro de Cultura Digital, zazněla například na festivalu Sonar. Pro rádio WFMU připravuje Vicki Bennettová experimentální umělecký pořad DO or DIY, její diskografie je k dispozici ke stažení zdarma na UbuWebu.

Slovo „konsekvence“ má dvojí význam; jde o důsledek nějaké předchozí akce a také o název hry (jíž surrealisté říkali Exquisite Corpse), v níž je větší obraz/příběh vytvořen přidáváním prvků „poslepu“ v reakci na drobný útržek informace – vodítko. Obsah takového díla se během doby jeho vzniku jeho překvapivě a někdy dokonce magicky proměňuje, přičemž každá jeho část stále souvisí s částí předchozí a následující.

Nové audiovizuální představení People Like Us vedle sebe staví podobná, formující se témata, z nichž nakonec vznikne příběh coby suma výchozích částí, která neusále uhývá z přímé narativní linky. Všechny činy mají následky a my můžeme pozorovat jejich báječný i katastrofický dopad!

Při práci na poli koláže a manipulace existujících děl mě zajímá téma autenticity, vztahu „originálu“ ke „kopii“ (latinské „copia“ značí množství nebo nadbytek), říká Vicki Bennettová. „Originál“ má jistou omezenou souvislost s „kvalitou“, „podmanivostí“. Nic z toho, co bylo (alespoň v posledních 300 letech) vytvbořeno jako předmět nebo výrobek, nemůže být označeno za stoprocentní originál, vše je relativní (doslova) a vše má matku a otce. Podobně jako pojmy rychlost, dimenze, velikost, závisí i pojem originalita na podmínkách, v nichž se nachází pozorovatel. NIC není alsolutní. To se projeví například v situaci, kdy se současně objeví velice podobná umělecká díla nebo vynálezy z dílnen autorů, kteří o své práci vzájemně nevědí. V představení Consequences upozorňujeme na to, že nikdo není ostrov... ale že ostrov je plný zrcadlových bludišť... a některými zrcadly lze projít.

Handa Gote research & development: Mission

BurroughsůvOhyzdný duch(Ghost of Chance) je kniha pojednávající o střetu lidské civilizace s přírodou, což je téma, kterým se Handa Gote dlouhodobě zabývá. Ústředním motivem příběhu je zkáza pirátské komuny na Madagaskaru. Za konfliktem vedoucím k jejímu zániku vidí Burroughs bezúčelné násilí, které ničí přírodní harmonii i utopický projekt kapitána Missiona. Zmarněné šance ústí v odpor a nenávist, ze které jakoby nebylo úniku. Člověk se ocitá v kleci času, kterou sám ukul. Zabitím posvátného zvířete se v příběhu Ghost of Chance roztáčí spirála smrti, násilí a destrukce, která byla skrytě přítomna již v samotném začátku utopického projektu idylického soužití různorodých lidí a přírody. Ghost of Chance tak tematizuje především neovladatelnou lidskou touhu po destrukci.

Během představení Mission se legenda vytváří (za pomoci iluzivního divadla a filmových postupů) a poté dekonstruuje (v inspiraci Burroughsovou oblíbenou cut-up metodou dekonstrukce psaného textu, převzatou ovšem jím samotným od Briona Gisyna).

Technika cut-up, používaná Burroughsem a Gisynem, není prostou anarchistickou destrukcí jazyka bez východiska, ale naopak nabízí odhalení překvapivých souvislostí, inspiraci vnikající za obvyklé formální postupy, ostrý vhled rozbíjející uniformní nahlížení na zpracovávaný materiál. Handa Gote posledních několik let vyvíjí a během procesu prací používají svou speciální cut-up metodu. Brion Gisyn tvrdí že “literatura je padesát let pozadu za malbou”. Jistě neméně tak pozadu za malbou (výtvarným uměním) je i divadlo.

Představení Mission je příběhem zmarněného ideálu míru, mizícího spolu s epochou, ve které bylo tento ideál ještě možné chovat. Příběhem o nemožnosti udržet mír se světem, s časem, s přírodou, sám se sebou. Je také svědectvím o nemožnosti podat o výše zmíněném relevantní výpověď, neboť jsme zároveň svědky smrti jazyka, jeho degradace na soubor pojmů.

Handa Gote Research & Development

Handa Gote se zabývá experimenty s dramaturgií, začleňováním nedivadelních prvků do své práce a vývojem vlastního pojetí post-dramatického a post-spektakulárního divadla. Dlouhodobě se inspiruje vědou a technikou. Skupina provádí kontinuální výzkum divadelní řeči, laboratorní práci v oboru zvukového a světelného designu, při současném zpochybňování výše zmíněných disciplín. (Skupina prosazuje termín vizuální, resp. světelná dramaturgie namísto výrazu design).

Představení Mission také navazuje na formální experimenty s použitím živého videa a živé hudby jako suverénní složky vyprávění, nikoli jako pouhého ozdobného faktoru. Dále také rozvíjí dlouhodobé výzkumy skupiny na poli specifické narace, respektive nenarativního umění, dekonstrukce tradičního vyprávění a především důslednou práci na odhalování divadelní iluze a s tím související redukci tradiční mimésis. Podle názorů skupiny mimésis pozbyla ve “společnosti spektáklu” (Guy Debord) již svou úlohu. Napodobování se stalo naší realitou. Divadlo by nemělo nabízet mimésis jako další “napodobování napodobeného”, ale nějaký hlubší (třeba i nesnadno dešifrovatelný) vhled, přiblížit se více mystériu i intelektuálnímu dobrodružství.

Opening Performance Orchestra

host: Pavel Z

The Acid Lands (2014)

Skladba The Acid Lands vznikla speciálně pro letošní ročník festival Pohyb – Zvuk – Prostor, který je věnován stému výročí narození Williama Sewarda Burroughse. Již názvem své skladby se Opening Performance Orchestra hlásí k ambivalentnímu Burrougshovu odkazu. Vynášený do nebes i zatracovaný, geniální prozaik a celoživotní experimentátor, pozapomenutý i znovu objevený newyorskou avantgardou. Mluvené slovo, konkrétní zvuky nejrozmanitějšího druhu v barevné změti, nepřeslechnutelný Burroughsův hlas i jeho destrukce, extrémní hlukové pasáže i momenty absolutního ticha – to vše odráží zdánlivě nesourodý a protikladný svět Burroughsovy poetiky. Půlhodinová kompozice je orámována textovými excerpty českého překladu Burroughsova románu Západní země v podání českého básníka a hudebníka Pavla Z.

Opening Performance Orchestra

Opening Performance Orchestra je sedmičlenný soubor, který se žánrově pohybuje od elektronických výbojů hudební avantgardy 20. století až po současnou japonskou noise music. Vlastní tvorba souboru je založena na tzv. fraction music, kdy je výchozí zvuk je digitálním způsobem destruován, roztříštěn a nekompromisně zbaven všech svých původních atributů v duchu kréda „žádné rytmy – žádné melodie – žádné harmonie“. Výsledkem jsou vlastní autorské skladby (např. série Spring Ceremony nebo Fraction Music, Evenfall, Creeping Waves), jakož i reinterpretace skladeb jiných autorů, s nimiž soubor cítí myšlenkovou spřízněnost – např. Inspirium Primum, jež je odkazem na materiál představitele japonské noise music Hiroshiho Hasegawy, Re:Broken Music vycházející z destruované hudby Milana Knížáka¸ Perceived Horizons, která je poctou musique concrète, Chess Show věnovaná Johnu Cageovi nebo The Noise of Art navazující na odkaz italských futuristů.

Pavel Z

Pavel Zajíček, český básník, hudebník, výtvarník a performer, patří k nejdůležitějším postavám českého undergroundu. S Mejlou Hlavsou, vedoucím skupiny The Plastic People Of The Universe, stáli v roce 1973 u zrodu legendární skupiny DG 307. DG 307 představovali experimentální spojení hudební koláže doprovázené Zajíčkovými texty a jeho expresivním hlasovým projevem. Činnost DG 307 i dalších undergroundových skupiny byla násilně přerušena politickým procesem s jejich představiteli v roce 1976 a jejich uvězněním. Po nucené emigraci Pavla Zajíčka v roce 1980 se skupina nadlouho odmlčela a její aktivity byly obnoveny až v roce 1992. Následují léta velmi plodných hudebních aktivit, jejichž výsledkem jsou desítky koncertů a četné studiové i živé nahrávky. Pavel Zajíček proslul coby autor velmi svébytných textů zejména pro DG 307 a zároveň jako básník, jehož sbírky v sedmdesátých letech vycházely v originální výtvarné podobě – bohužel často jen v minimálních samizdatových nákladech. Texty vyšly souborně pod názvem Zápisky z podzemí (1973-1980). Po roce 2000 vychází sbírka Zajíčkovy prózy Jakoby… Svět v zrnku písku… (2003) a sbírka Cesta vlakem z P. do B. - Pollockovy fleky odposlouchaná slova (2007). V roce 2008 vyšla v bibliofilském vydání sbírka Roztrhanej film, jejíž součástí je CD s autorským čtením a originální grafický list Pavla Zajíčka. V roce 2012 vyšla sbírka Chvění. Na začátek října letošního roku je připravena premiéra básnické skladby Pustina v režii Miroslava Bambuška.

Pavel Z se jako host objevuje u Opening Performance Orchestra již potřetí, v loňském 2013 se podílel na premiéře skladby The Noise of Art uvedené na Minimaratonu elektronické hudby pořádaném při festivalu soudobé hudby Ostravské dny.

Slávo Krekovič

 Hudobník, zvukový umelec, kultúrny organizátor a publicista. Spoluzakladateľ a dramaturg priestoru pre súčasnú kultúru A4 v Bratislave a združenia Atrakt Art, ktoré je vydavateľom časopisu 3/4, organizátorom festivalu aktuálnej hudby NEXT a spoluorganizátorom festivalu-siete kultúry nových médií Multiplace. V súčasnosti pôsobí ako vedúci Ateliéru multimédií na Fakulte výtvarných umení VUT v Brne. Vo svojej tvorbe pracuje s analógovou aj digitálnou elektronikou, venuje sa elektroakustickej improvizácii, skúmaniu možností nových rozhraní, kolaboratívnym projektom a interaktívnym zvukovým inštaláciám. Je členom hudobných projektov Shibuya Motors, Voice Over Noise, Musica falsa et ficta, Feed the Tiger, Touchscreen Orchestra a i.
Na objednávku festivalu Pohyb-Zvuk-Prostor vytvořil zvukovou performanci Machine Strategy, inšpirovanou halucinačnými víziami Burroughsovej knihy Nova Express z roku 1964 – novej mytológie vesmírneho veku. Surreálne obrazy dystopického proto-kyberpunku evokujú “moria odhmotneného zvuku”, stret hardvéru a softvéru, kde sa zlievajú prednahraté biologické zvuky aj rádiové vlny rôznych frekvencií zachytávané v reálnom čase. “Ticho je najželanejším stavom.”

Petr Ferenc, dramaturg festivalu

Martin Klimeš, organizátor festivalu

 Výstava s výmluvným názvem Vy troubo! připomíná letošní nedožité sté narozeniny významného básníka a vizuálního tvůrce Jiřího Koláře (1914 – 2002). Oslovením „vy troubo!“ společně s výstražně napřímeným ukazováčkem pan Básník dával charakteristicky najevo svůj nesouhlas s konáním nebo názorem před ním projeveným, pokud se mu nezamlouval a měl za to, že - slušně řečeno - za moc nestojí. Organizátoři výstavy si uvedené oslovení vztahují taky na sebe při představě, jak by se Jiří Kolář na jejich počínání tvářil, kdyby mu byl přítomen…

Jiří Kolář, umělec s mezinárodním renomé není výstavou akcentován jen jako osobnost patřící do čítanek a dějepisu moderního umění minulého století, ale především jako tvůrce, který svým příkladem hledání nových přístupů, experimentování s technikou a výrazem, důrazu na nacházení osobních tvůrčích cest a postojů nezávislých na akademickém vzdělání či schopnosti řemeslné dokonalosti může inspirovat i v současné době. To je také to, co organizátoři výstavy pokládají v tvorbě Jiřího. Koláře za životné a stále aktuální.Výstava se nesnaží mapovat jakési pokračovatele Kolářovské estetiky, ale reprezentuje tvorbu několika desítek českých a slovenských autorů napříč generacemi itvůrčími názory. Jedno ale musí mít vystavující autoři společné - zájem o experiment a umělecký pohyb ryze vlastní cestou, byť za cenu rizika jejího nenaplnění. Kromě Kolářových souputníků, hledačů dobrodružství v experimentování s básnickou formou výstava představí významné a mezinárodně akceptované tvůrce vizuální poezie, kteří jsou o jednu či dvě generace mladší, ale také vizuální básníky méně známé a zcela neznámé a dlouhou řadu tvůrců, jejichž dílo je obtížně zařaditelné do teoretických přihrádek a kterým je vlastní především osobitá umělecká cesta. Pět desítek českých a slovenských autorů – vizuálních a fónických básníků, nekonvenčních fotografů, akčních umělců, experimentálních tvůrců na hranici médií, hledačů a objevitelů nových možností a adekvátních způsobů jak vyjádřit současnost v její rozporuplnosti, otevřenosti a neuchopitelnosti -se představují na výstavě věnované Jiřímu Koláři, velkému básníkovi beze slov.                                        

Více než na prezentaci jednotlivých umělců, záleží organizátorům výstavy na představení světa, který nezná umělé hranice, v němž bez rozlišení hudba, poezie a výtvarné umění , pohyb, zvuk i prostor vytváří rezonanční a živnou půdu našim myšlenkám, pocitům a představám Tento svět má mnoho podob a vrstev a jeho obraz může vypadat pokaždé jinak. Snahou organizátorů výstavy je alespoň jeden takový věrohodný obraz návštěvníkovi předvést.                                                                                                                                                

 

Doprovodný program:

Magda Mayas + Tony Buck (Německo, Austálie)

Koncert australského bubeníka a experimentální klavíristky z Berlína. Uskutečňuje se v rámci pravidelného cyklu „Pohyby-zvuky-prostory“, který mapje soudobé tendence evropské či světové improvizační scény.

Tony Buck, australský perkusista a bubeník, se narodil v roce 1962 v Sydney. Z počátku svého hraní měl blízko k jazzové scéně, brzy si ale vytvořil vlastní osobitý přístup, oscilující mezi soudobou improvizací, jazzem, rockem a noisem. Najdeme ho na deskách, na kterých jsou podepsáni takoví hledači soudobého zvuku jako např. Jon Rose, Axel Dörner či Christian Fennesz, nebo soubory jako Ground Zero, Kletka Red nebo Exiles. Koncertuje však i s dalšími velikány, jako např. John Zorn, Phil Minton, Tom Cora, Peter Brötzmann, Hans Reichel, Shelley Hirsch, nebo ve skupinách Palinckx, The Ex atd. Nejvýznamnější jsou však formace, které sám založil nebo spoluzaložil, jako je Peril, Astroperil a především Necks. Peril vznikl v Japonsku, kde Buck nějaký čas přebýval, nežli se usadil v Holandsku a potom v Německu a jeho dalšími členy byli kytarista, samplista a hráč na gramofony Yoshihide Otomo, bubeník Hideki Kato a kytarista Michael Sheridan a obě alba z poloviny devadesátých let svědčí o hardcorové zběsilosti, urputnosti a nahloučené zvukové melanži, která svou útočností byla dost neobvyklá i pro Japonce. Přelom století Bucka spojuje se zatím s nejdéle trvajícím (a téměř kultovním) projektem The Necks, který má na svém kontě patnáct vskutku výtečných kompaktů charakteristických jak vyrovnanou úrovní, tak vyústěním v povlovnější charismatické, tajnosnubné, hypnotické a provokativně excitující dlouhé plochy, provazující v náročné ,jednoduchosti‘ odliky avantgardních, minimalistických, ambientních a jazzových postupů, z nichž vznikají nová teritoria, které trojice někdy označuje jako „trance jazz“. Položíme-li si otázku, kdo z bohaté škály soudobých světových perkusistů má nejblíže k avantgardnímu projevu, můžeme uvést více jmen; ale bez Tonyho Bucka se v tomto výčtu určitě neobejdeme…

Magda Mayas je pianistka a hudební kurátorka žíjící od roku 1999 v Berlíně. Studovala jazz a improvizaci v Amsterodamu. Během svého studia začala rozvíjet speciální techniku hry „uvnitř“ klavíru. Soustředila se na zkoumání zvukových možností tohoto nástroje zvenku i uvnitř. Klavír různě preparuje, vkládá do něj nejrůznější objekty, ozvučuje jejich „divný“ zvuk, natahuje struny, rozezvučuje je ladičkou atd. V podstatě inovativně rozvíjí odkaz avantgardisty Johna Cagea, především jeho nekonformní přístup ke zvuku v díle Sonáty a interludia pro preparovaný klavír z roku 1948. Jako pokračování výzkumů netradičních zvukových možností klavíru založila festival „Tasten-Berliner Klaviertage“. Vedle klavíru hraje Magda rovněž na klarinet, elektrický klavír z šedesátých let se strunami a kovovou zvonkohrou. Magda vystupuje na mezinárodní scéně v různých rolích. Jako interpretka, sólově a taky spolupracuje s velkým množstvím hudebníků a skladatelů. V současnosti je to například duo s bubeníkem Tonym Buckem, cellistkou Antheou Caddy, saxofonistkou Christine Sehnaoui či kontrabasistou Claytonem Thomasem. Hraje v Evropě, Spojených státech a Austrálii s osobnostmi soudobé světové hudby jako jsou John Butcher, Andrea Neumann, Axel Dörner, Annette Krebs, Christoph Kurzmann a mnoho dalších.                             

 út. 16.9., 19:00, Dům umění v Ostravě

 st. 17.9., 19:00, Gottfrei, Opava

 

The Positive Noise Trio (HU)

Zsolt Sőrés - electronics, Gergely Kovács - drums, Gergő Kovács - flute, barythone, tenor saxophone

Ensemble 56 (PL+SK)

Rafal Mazur – bass, band leader, Mieczysław Górka – drums, percussions, objects, Miroslav Tóth – soprano and alto saxophone

Koncert představuje konfrontaci dvou středoevropských punk-freejazzových souborů zabývajících se improvizovanou hudbou a probíhá v rámci pravidelného cyklu „Pohyby-zvuky-prostory“, který mapuje soudobé tendence improvizační a experimentální scény.                                                                                                                                                                              

The Positive Noise Trio /HU/ je jedna z klíčových středoevropských improvizačních skupin. Na mezinárodní hudební scéně působí od roku 2011. Trio používá různé prvky současné improvizace: nehierarchizovanou interakci členů souboru, pohyb od ticha k hluku a od zvuku k hudbě, zájem o rozšířené zvukové možnosti jednotlivých nástrojů, aby vybudovaly a vzápětí rozložily zvukové struktury vytvořené ze složitých detailů, stejně jako z širokých gest.

Ensemble 56 je projekt Mieteka Gorki, spoluzakladatele legendárního polské jazzové formace Laboratorium. Mietek Gorka společně s hráčem na basovou kytaru, Rafalem Mazurem, spolupracovali nejprve s maďarským saxofonistou Dórem Atillou a v roce 2012 začali hrát se slovenským skladatelem a saxofonistou Miroslavem Tóthem. Jejich hra je tvořena spontánně bez jakéhokoli předem daného řádu a hranic.

23.9.v 19 hodin, Gottfrei, Krnovská 13, Opava

 

Vladimír Havlík / Návody k uskutečnění (Projects, Concepts, Remarks 1978-86)

Uvedení výstavy Vladimíra Havlíka, jednoho z prvních nominantů na cenu Jindřicha Chalupeckého, malíře, performera a zpěváka (Ostrý zub). Výstava je součástí projektu Vy troubo! / pro Jiřího Koláře. Po uvedení výstavy bude následovat intervence Vladimíra Havlíka v Hovornách Černobílý postoj a performance s Barborou Klímovou Zbytky (Projects, Concepts , Remarks 1978-86), v níž oživí situaci z roku 2010, kdy se pokusili překlenout časovou distanci a sdílet původní texty v rámci přednášky.

30.9. v 17 hodin, Galerie Cella, Hovorny

 

Audrey Chen a Phil Minton

Hlasový improvizační koncert se uskutečńuje v rámci pravidelného cyklu „Pohyby-zvuky-prostory“, který mapuje soudobé tendence improvizační a experimentální scény.

Phil Minton (GB)
Tento vrcholný improvizátor se , na scéně soudobé hudby pohybuje již od šedesátých let a prošel téměř celou světovou hudební avantgardout. Zaměřuje se hlavně na zpěv a dechové nástroje. Především jeho hlasové schopnosti jsou neuvěřitelné, dokáže svým vokálem vnuknout život mnoha identitám, ne nutně přímo lidským, interpretuje po svém přírodní zvuky i neživé předměty. Se svým hlasem dokáže podobná kouzla jako domorodí šamané nebo beatboxeři. Jeho projev můžeme nazvat fantastickým zvukovým divadlem. Divoký anarchistický přístup k hudbě si uchoval i ve svých sedmdesáti letech, nijak ze svéhlavých postojů neustupuje, ba právě naopak.

Audrey Chen je čínsko-americká charismatická zpěvačka a hráčka na elektrické cello a elektroniku. Nyní žije v Berlíně. Audrey je zkušená a citlivá improvizátorka, dokáže svým hlasem a nástrojem promlouvat jemně až křehce, ale taky s obrovskou energií, rockovým feelingem a temnou expresí. Každý její koncert je jiný, Audrey dokáže citlivě reagovat na prostor, atmosféru místa a své spoluhráče. Na koncertech s Phil Mintonem nechává cello doma a používá jen svůj hlas. To, jak s ním dokáže pracovat, vyráží dech. Hlasový projev má většinou velmi expresivní, její hlas se pohybuje vdivokých tónových kaskádách, napíná jej na skřipec a když máme pocit, že je to už neudržitelné, Audrey jde ještě dále…

2.10. v 19hodin, Gottfrei, Krnovská 13, Opava

 

Jiří Kolář ve vzpomínkách Emanuela Křenka

7. 10. v 17 hodin, Památník Patra Bezruče, Ostrožná ul., Opava

Cameron Deas (UK)                                                                                                                                           Cameron Deas je hudební experimentátor a kytarista z Londýna. V současné době se ve své hudbě soustřeďuje na práci s elektronikou. Propojuje techniku zvukové syntézy - spouští a následně manipuluje vnější akustické zdroje zvuku - s čistou elektronikou. Při práci ve zcela živém zvukovém prostředí vytváří jakousi real-time musique concrète, ze které vychází jeho abstraktní, ale přesto velmi organické pojetí současné elektronické hudby. Deasovo debutové LP pro tento projekt String Studies, vydané v červenci na labelu Alter,je suitou, soustředící se na využití dvanáctistrunné kytary jako zdroje těchto živých, částečně improvizovaných kompozic - vzniká tak pomyslný dřevěný rám pro jeho elektronické obrazy.
„...tóny jeho dvanáctistrunné kytary jsou surovým materiálem pro brutální skulpturu, roztrhanou na kusy a roztříštěnou manipulací jeho syntetizérů, poskakující prostorem v hyperkinetickém zápasu ve zvukovém squashi.“ The Wire, duben 2014

7. 10. v 19 hodin, Gottfrei, Krnovská 13, Opava

 

VOZEJK A TYĆ
Večer zvukové poezie Pavla Novotného a Jaromíra Typlta

Jaromír Typlt (1976, Nová Paka), básník, prozaik, esejista. Absolvoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po civilní službě ve sdružení pro péči o duševně nemocné pracoval v Liberci jako výtvarný kurátor (Malá výstavní síň, Galerie U Rytíře). První období jeho tvorby se vyznačuje především důrazem na obrazotvornost (soubor poezie Ztracené peklo, 1994), ale také snahou o vystižení atmosféry „blouzniveckého“ rodného kraje ( Opakem o překot, 1996). Po roce 1999 začal experimentovat s různými přesahy literatury do dalších uměleckých odvětví (bibliofilie a autorské knihy, krátké filmy, jevištní performance, zvukové nahrávky a improvizace) a výsledky soustředil do knihy Stisk (2007). Vydal také obsáhlou monografii sochaře Ladislava Zívra (2013). Se skladatelem Michalem Ratajem od roku 2009 účinkuje ve zvukově-textové improvizaci Škrábanice.

Pavel Novotný (1976, Liberec) působí jako vedoucí katedry německého jazyka na Technické univerzitě v Liberci. Píše a překládá poezii, skládá písně, věnuje se literární vědě, je autorem řady radiofonických kompozic pro ČRo3-Vltava. Společně s Jaromírem Typltem jevištně i rozhlasově zpracoval dadaistickou skladbu Kurta Schwitterse Ursonate. Vydal básnické sbírky Sběr (2003), Mraky (2010) a Havarijní řád (2013), dále též prózu A to si pak můžeš řikat, co chceš (společně s Helenou Skalickou, 2013). Je frontmanem volného pahudebního sdružení Voni, s nímž natočil album Svět očima Monkikiho. Publikuje v nejrůznějších literárních časopisech, např. Souvislosti, Tvar, Protimluv, Kloaka. Jeho celoživotní projekt tvoří Tramvestie, v principu nekonečný soubor zvukových a textových záznamů, mapujících tramvajovou jízdu mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. 

8.10 v 17hodin, Památník Petra Bezruče, Ostrožná ul., Opava